Nejsem soudcem vašeho života. Vy nejste soudci mého života. Jsme přátelé. Máte-li mé přátelství rádi, buďte se mnou. Nemáte-li, můžete jít. Jsme přátelé, rodina. Máte-li mě rádi, zůstaňte. Nemáte-li, můžete jít. Nebudu vám rozkazovat, ale ani vy nemáte právo rozkazovat mě. ‘On musí být takový a takový.’ Vždy však od vás očekávám určitou jasnost ve znalostech, jak moc jste se naučili. Chci to vědět, protože jsem s vámi strávil roky svého života. Myslím, že mám na to právo. Jinak je to bolestivé. Naučili jste se hodně věcí. Hodně věcí. Prosím, prosím, prosím, prosím, žádám, nařizuji, škemrám: Jděte do hloubky, do větší hloubky znalostí. Pak, později, dělejte ve svém osobním životě cokoli, co chcete. Neplýtvejte časem - svým časem a mým časem.”